Klára Šejnohová Zapadlej krám

Snad možná zítra,
já nebudu stejná,
už nechci být dál obyčejná.
Jsou večery další,
já dospělejší,
než ostatním může se zdát.

Jsem kapkou v moři,
co hráze boří
a devátou vlnou se tváří.

Proč, jak zapadlej krám,
cítit se mám,
když svítá.
Dnes, už neotvírám,
ve výškách si lítám.
Dál, jak mění se čas,
poslouchám hlas, co říká
nejsem protiklad,
co řešíš rád,
padne noc, chci ve výškách se líbat.

Den líně snídá,
čas dál si běží,
já dnešnímu ránu nevěřím,
že pro pár kouzel,
svět neprobouzel
a tak v dešti mám sama stát.

Proč, jak zapadlej krám,
cítit se mám,
když svítá.
Dnes, už neotvírám,
ve výškách si lítám.
Dál, jak mění se čas,
poslouchám hlas, co říká,
nejsem protiklad,
co řešíš rád,
padne noc, chci ve výškách se líbat.

Stejný stín,
stejný splín,
stejný smích já v sobě mám.
Nejsi tím,
kdo mámin klín,
v téhle době nehledá.

Už možná zítra,
já nebudu stejná,
snad možná zítra,
neobyčejná, chci se stát.

Proč, jak zapadlej krám,
cítit se mám…
Dnes, už neotvírám…
Dál, jak mění se čas,
poslouchám hlas, co říká,
nejsem protiklad,
co řešíš rád,
padne noc, chci ve výškách se líbat

Když svítá,
dnes už neotvírám
nevíš kam si lítám.
Dál jak mění se čas,
poslouchám hlas, co říká,
nejsem protiklad,
co řešíš rád,
padne noc,
chci ve výškách se líbat.